Nález 3/1999 SbNU, sv.13, K právu na spravedlivý procesK právu na soudní ochranuK nesouladu právních závěrů obecného soudu se skutkovými zjištěními

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 3

I. ÚS 401/98

K právu na spravedlivý proces
K právu na soudní ochranu
K nesouladu právních závěrů obecného soudu se skutkovými zjištěními

Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257).

Z textu § 174 odst. 1 trestního zákona je zřejmé, že subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu je konstruována jako dolosní, což znamená, že stěžovatel v souzené věci musel chtít jiného lživě obvinit z trestného činu nebo si musel být alespoň vědom toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu, a byl s tím srozuměn, a současně musel chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění může být tato osoba trestně stíhána. Přitom „lživě obvinit znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem“ (srov. Rizman/Šámal, Trestní zákon - komentář, C. H. Beck, Praha, 3. vyd., 1998, str. 845).

Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu z 15. 7. 1965 sp. zn. 4 Tz 40/65 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 44/1965), z něhož vyplývá, že „vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění.“

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 13. ledna 1999 sp. zn. I. ÚS 401/98 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z 3. 6. 1998 sp. zn. 1 T 118/95 a usnesení Městského soudu v Praze z 29. 7. 1998 sp. zn. 6 To 336/98, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem křivého obvinění.