Nález 177/1999 SbNU, sv.16, Ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 16, nález č. 177
II. ÚS 216/99
Ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu
Postup podle § 705 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a uplatnění práva podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), jsou dva samostatné tituly. Přestože se jedná o dva právní tituly, je konstituování vlastnického práva podmíněno uživatelským vztahem k bytu a členstvím v družstvu, což ovšem neznamená, že by vzájemný vztah těchto právních titulů bylo možno zařadit do kategorie nadřízenosti a podřízenosti.
Úpravou právních vztahů podle § 705 odst. 2 o. z. zákon sleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytu a tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k § 3 o. z., tj. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnit žalobu podle § 705 odst. 2 o. z. svědčilo každému z rozvedených manželů. Připuštění námitky, že i druhému z rozvedených manželů mělo být zachováno právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, by bylo ve svém obsahu kontradiktorní, prakticky neuskutečnitelné. Představovalo by ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu na bonos mores.
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 7. prosince 1999 sp. zn. II. ÚS 216/99 ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 1. 1999 sp. zn. 26 Cdo 2517/98 a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31. 7. 1998 sp. zn. 51 Co 1/98 ohledně zrušení práva společného nájmu družstevního bytu.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999 č. j. 26 Cdo 2517/98-86 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998 č. j. 51 Co 1/98-74. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadenými rozsudky, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), jakož i čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Porušení základních práv a svobod zakotvených v uvedených ustanoveních Ústavy a Listiny spatřuje stěžovatel především v tom, že oba soudy neposkytly ochranu jeho právům, a to proto, že zákonná ustanovení, která se na záležitost projednávanou před obecnými soudy vztahovala, a to zejména § 3 a § 142 odst. 2 ve spojení s § 853 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nepoužily správně a oba soudy provedly výklady v rozporu s právní teorií a praxí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na stanovisku vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že se tímto rozsudkem nedotkl ústavních práv stěžovatele, a že jeho ústavní stížnost není důvodná.
Městský soud v Praze odkázal na vlastní argumentaci uvedenou ve svém rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
K…
