Nález 103/2009 SbNU, sv.53, K dokazování v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 53, nález č. 103

I. ÚS 3094/08

K dokazování v trestním řízení

Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ [nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)].

Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Právě z tohoto důvodu lze formulovat určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů; aplikace těchto principů je dovoditelná i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 (viz výše), v němž jde o zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení z provedeného důkazu nevyplývají a nejsou podporována ani obecnou zkušeností.

Předně je třeba - podle mínění Ústavního soudu - na tomto místě zdůraznit názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který předložila ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele; státní zástupkyně tehdy upozornila, že mechanoskopické stopy mohou spolehlivě prokázat pouze to, že daný trestný čin byl proveden určitým nástrojem. Nevypovídají však nic o tom, kdo trestný čin spáchal. V této souvislosti Ústavní soud - nad rámec právě předložené argumentace - připomíná i judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že „Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů…