Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 3003

 Nahoru[Povinnosti nepoctivého příjemce]

Jestliže na jedné straně zákon poskytuje širokou míru ochrany poctivému (dobrověrnému) příjemci bezdůvodného obohacení, na druhé straně nepříznivě postihuje nepoctivého (zlověrného) příjemce.

Nepoctivost (zlá víra) obohaceného

Nepoctivost (zlá víra) je párovou kategorií k pojmu poctivost (dobrá víra). Jestliže tedy obohacený (příjemce bezdůvodného obohacení) není poctivý (dobrověrný), je vždy nepoctivý (zlověrný), třetí možnost není. K zákonodárcovu ztotožnění pojmu dobrá víra a poctivost v rámci úpravy bezdůvodného obohacení srov. komentář k ustanovení § 3000.

Nepoctivým (zlověrným) obohaceným je třeba rozumět osobu, která si byla vědoma (či jí muselo či mělo být zřejmé s ohledem na okolnosti věci), že nabývá majetkový prospěch bez spravedlivého (srov. ustanovení § 2991 odst. 1) důvodu (srov. analogicky též vymezení nepoctivého držitele v ustanovení § 992 odst. 1 věta druhá).

Vzhledem k (vyvratitelné) zákonné domněnce dobré víry a poctivosti v ustanovení § 7 musí osoba, jíž je na prospěch nepoctivost obohaceného (tj. ochuzený), tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž lze usuzovat na zlou víru (nepoctivost) obohaceného (srov. též komentář k ustanovení § 3000 ve vztahu k dobré víře).

Komentované ustanovení se vztahuje na situaci, kdy obohacený byl nepoctivý od počátku, nikoli na situaci, kdy dobrou víru pozbyl později. Dovozujeme tak jednak ze znění ustanovení § 3003, které jednoznačně hovoří o příjemci, tj. v době přijetí musela osoba být mala fide, jednak z Důvodové zprávy,¹ která rovněž hovoří o nabytí obohacení ve zlé víře, tj. již k okamžiku nabytí předpokládá zlou víru.

Jestliže obohacený pozbyl dobrou víru později, má okamžik pozbytí dobré víry význam z hlediska časového posouzení rozsahu toho, co je povinen vydat: Takový obohacený je povinen vydat bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž trvalo v okamžiku, kdy dobrou víru pozbyl.² Případné riziko ztráty hodnoty, zničení, ztráty věci, spotřebování apod., jde tedy plně k tíži nepoctivého (zlověrného) obohaceného (jedinou výjimkou je ustanovení § 2999 odst. 3, pokud došlo ke ztrátě, zkáze nebo zhoršení z příčin jdoucích k tíži ochuzeného, což je zřejmě spíše teoretická konstrukce než fakticky možná situace).

Povinnost nepoctivého obohaceného vydat obohacení

Zatímco u poctivého obohaceného zákonodárce omezuje rozsah toho, co je povinen vydat (srov. ustanovení § 3000), nepoctivý příjemce je zásadně povinen vydat zcela vše, bez jakéhokoli omezení (srov. ustanovení § 3003), tedy bez zohlednění případné změny hodnoty, spotřebování, zničení, ztráty předmětu bezdůvodného obohacení apod. Povinnost vydat, co získal, tj. povinnost vydat plnění v rozsahu, v němž došlo k obohacení (majetkovému prospěchu), je příznačná pro institut bezdůvodného obohacení. Naopak ztráta (ochuzení) je určující pro rozsah náhrady škody.

Jestliže nepoctivý (zlověrný) obohacený nemůže fakticky vydat vlastní předmět bezdůvodného obohacení, je povinen za něj vydat náhradu podle ustanovení § 2999, přičemž výši náhrady je s ohledem na ustanovení § 3003 třeba posoudit k okamžiku nabytí obohacení (případně k okamžiku ztráty dobré víry, došlo-li k ní později než při nabytí obohacení).

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1571/2006

Z hlediska rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo nabyto nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným obohacením. V té souvislosti se např. výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí věci odvíjí od prospěchu, jehož se obohacenému dostalo. V případě užívání bytu, jiných prostor či nemovitosti bez právního důvodu se výše bezdůvodného obohacení poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase (srovnej. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Občanský zákoník, komentář, C. H. BECK, 10. jubilejní vydání 2006, str. 824-825). Jestliže z objektivního hlediska nelze bezdůvodné obohacení vydat in natura, nastupuje povinnost místo něj poskytnout peněžitou náhradu. Její výše má představovat protihodnotu toho, co nelze vydat, a to podle hodnoty plnění v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017

Dobrá víra obecně chápáno je vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99

Posouzení, je-li držitel v dobré víře či…