Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 3001

 Nahoru[Zcizení či nemožnost vydat předmět bezdůvodného obohacení u poctivého příjemce]

Ustanovení § 3001 odst. 1 navazuje na jemu předcházející ustanovení § 3000. Zároveň je ve vztahu k ustanovení § 3001 v poměru speciality. Smyslem a účelem obou ustanovení je chránit poctivého (ve smyslu dobrověrného, k tomu srov. komentář k ustanovení § 3000) obohaceného (příjemce), u něhož zákonodárce omezuje rozsah toho, co musí ochuzenému vydat, právě s ohledem na poctivost (dobrou víru) obohaceného, v níž předmět obohacení zcizil.

Druhý odstavec komentovaného ustanovení pak navazuje na ustanovení § 2999 odst. 1, když stanoví postup pro případ, že vydání předmětu bezdůvodného obohacení není dobře možné (ke vztahu těchto ustanovení srov. níže).

Úplatné zcizení předmětu bezdůvodného obohacení poctivým obohaceným

Jestliže poctivý obohacený úplatně zcizí předmět bezdůvodného obohacení, nemůže již ochuzenému fyzicky vydat vlastní předmět bezdůvodného obohacení, ale pouze náhradu. Zákonodárce favorizuje poctivost obohaceného v tom směru, že poctivý obohacený může sám zvolit, zda ochuzenému vydá peněžitou náhradu za předmět bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklé ceny, srov. ustanovení § 2999 odst. 1; vydání náhrady ve výši úplaty je zde vyloučeno, neboť ustanovení § 3001 odst. 1 se nepoužije v případě, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo plněním podle úplatné neplatné či zrušené smlouvy, srov. ustanovení § 3002 odst. 1), nebo to, co utržil. Je tedy věcí volby poctivého obohaceného výše náhrady, kterou ochuzenému poskytne. Právo volby náleží pouze poctivému obohacenému, naopak v případě nepoctivého obohaceného právo volby náleží ochuzenému (srov. ustanovení § 3004 odst. 1 věta druhá).

Obohacený může provést volbu výslovně (písemně či ústně sdělí ochuzenému, jakou náhradu mu hodlá poskytnout), či konkludentně (způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, jakou volbu provedl; zejména vlastním vydáním náhrady, či toho, co utržil, neboť z poskytnutí plnění je zřejmé jakou volbu obohacený učinil). Zákon v tomto směru žádné omezení nestanoví.

Jde o volbu způsobu plnění, na kterou se použije obecná úprava (ustanovení § 1926 ve spojení s ustanovením § 1723).

Bezúplatné zcizení předmětu bezdůvodného obohacení poctivým obohaceným

Jestliže poctivý obohacený předmět bezdůvodného obohacení zcizí bezúplatně, sám nedostal od třetí osoby žádné protiplnění, tedy nezůstal mu žádný majetkový prospěch. Ochuzený se proto náhrady nemůže domáhat po obohaceném, ale přímo po třetí osobě, která takto předmět obohacení získala, to však pouze za podmínky, že tato osoba nebyla v dobré víře. Zákonodárce se zde zjevně pokouší zjednodušit celý postup, když vylučuje komplikovanější postup, kdy by se ochuzený nejprve domáhal náhrady vůči obohacenému a následně obohacený vůči třetí osobě.

Ustanovení § 3001 odst. 1 je z logiky věci aplikovatelné pouze za situace, kdy není možné vydat přímo předmět bezdůvodného obohacení. Plyne to z dikce tohoto ustanovení, kdy ochuzený se může vůči třetí osobě domáhat náhrady, nikoli přímo vydání věci (předmětu bezdůvodného obohacení, srov. znění ustanovení § 3001 odst. 1). Tím nemá být vyloučena možnost vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Pokud by bylo dobře možné vydání věci (předmětu bezdůvodného obohacení), mohl by se jej ochuzený domáhat reivindikační žalobou.

Jestliže byl v dobré víře jak obohacený, tak třetí osoba, pak ochuzený vůbec právo na náhradu nemá.

Nemožnost vydat předmět bezdůvodného obohacení u poctivého obohaceného (k odst. 2)

Druhý odstavec komentovaného ustanovení výslovně vylučuje povinnost náhrady dále za situace, kdy obohacený předmět bezdůvodného obohacení získal v dobré víře nebo bez svého svolení (vnucené obohacení), pokud současně není dobře možné předmět bezdůvodného obohacení vydat. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je, že by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům. K podmínce "není-li dobře možné vydat" předmět bezdůvodného obohacení srov. komentář k ustanovení § 2999. Bezdůvodným obohacením, které není dobře možné vydat, je typicky obohacení spočívající v provedení prací, v poskytnutí služeb apod. V těchto případech z povahy věci nelze předmět bezdůvodného obohacení vydat.

S ohledem na výluku podle ustanovení § 3002 odst. 1 (srov. níže) dovozujeme, že získání předmětu bezdůvodného obohacení v dobré víře ve druhém odstavci komentovaného ustanovení se váže zejména ke skutkové podstatě protiprávního užití cizí hodnoty (srov. ustanovení § 2991 odst. 2).

Druhý případ, získání předmětu bezdůvodného obohacení bez souhlasu obohaceného (tzv. vnucené obohacení), je nutno – s ohledem na velmi nepříznivé důsledky pro ochuzeného a významný zásah do jeho práva na ochranu vlastnictví (srov. čl. 11 LZPS) – považovat za výjimečnou situaci a je nutno požadavek souhlasu vykládat velmi extenzivně tak, aby k vyloučení náhrady u vnuceného obohacení docházelo jen za mimořádných okolností. Za souhlas lze proto považovat nejenom výslovné sdělení obohaceného, ale též konkludentní vyjádření, případně nečinnost za situace, kdy z vlastní nečinnosti obohaceného lze dovodit jeho souhlas (např. obohacený vidí či ví, že ochuzený provádí na jeho pozemku práce, ví, že k tomu není žádný spravedlivý důvod ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1, přesto nezasáhne a nechá ochuzeného práce dokončit).

Vztah ustanovení § 3001 odst. 2 a § 2999

Na první pohled není zcela zřejmý vztah ustanovení § 2999 a ustanovení § 3001 odst. 2. V obou případech je upraven postup, kdy není dobře možné vydání předmětu bezdůvodného obohacení.

Zatímco ustanovení § 3001 odst. 2 se vztahuje k poctivému obohacenému či obohacenému bez jeho souhlasu (vnucené obohacení, srov. například Důvodovou zprávou¹ zmiňovaný příklad sousedem pokosené louky), ustanovení § 2999 obdobný požadavek ve vztahu k příjemci plnění (obohacenému) nestanoví. V tomto směru je tedy zřejmě nutno ustanovení § 3001 odst. 2 považovat za lex specialis.

Na druhou stranu, ustanovení § 2999 odst. 1 se uplatní přednostně (tj. ochuzenému nevznikne právo na náhradu) v případě, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo…