Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 3000

 Nahoru[Rozsah obohacení, které je povinen vydat poctivý příjemce]

Předchozí právní úprava nestanovila výslovně okamžik, k němuž se má zjišťovat výše (rozsah) bezdůvodného obohacení.

Judikatura dovodila, že je nutno tento okamžik vždy – bez ohledu na případná specifika věci – spojovat s okamžikem, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo (nikoli např. k době, kdy obohacený či ochuzený vznik bezdůvodného obohacení zjistil, kdy ochuzený vyzval obohaceného k vydání bezdůvodného obohacení, k době rozhodování soudu apod., srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005).

Zřejmě v reakci na tyto závěry a veden myšlenou, že takovéto uspořádání se nejeví vždy akceptovatelné z hlediska obecné spravedlnosti, se zákonodárce v nové úpravě od tohoto východiska v komentovaném ustanovení odchyluje. Přihlíží přitom ke skutečnosti, že po vzniku bezdůvodného obohacení může na předmětu bezdůvodného obohacení docházet ke změnám. Tyto změny pak klade k tíži jedné či druhé strany tak, jak se to vzhledem k okolnostem jeví přijatelné. Pro stanovení okamžiku, k němuž se má zjišťovat rozsah bezdůvodného obohacení, které je obohacený povinen vydat ochuzenému, přitom přihlíží k subjektivním okolnostem na straně obohaceného.

Ustanovení § 3000 je tak konkrétním (dalším) příkladem snahy zákonodárce poskytnout ochranu osobě, která je v dobré víře. Zde se tato ochrana konkrétně projevuje v omezení rozsahu plnění, které je povinen poctivý obohacený vydat ochuzenému.

Povinnost poctivého příjemce vydat bezdůvodného obohacení

Podle ustanovení § 3000 je poctivý příjemce povinen vydat bezdůvodné obohacení, rozsah je však omezen tak, že plnění má vydat maximálně v rozsahu, v němž obohacení trvalo v době, kdy bylo právo na bezdůvodné obohacení uplatněno.

Pokud tedy v mezidobí mezi vznikem a uplatněním práva dojde ke snížení majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení), je poctivý obohacený favorizován tak, že vydá snížený majetkový prospěch, nikoli vše, co bezdůvodně (resp. bez spravedlivého důvodu, srov. ustanovení § 2991 odst. 1) nabyl. Po vydání obohacení tedy má obohacený mít stejné poměry jako v době, než k obohacení došlo, vydáním obohacení nemá dojít k jejich zhoršení. J. Petrov v této souvislosti výstižně uvádí, že obohacený se má vydáním bezdůvodného obohacení dostat na "majetkovou nulu", nikoli "do mínusu".¹

Snížení majetkového prospěchu může spočívat ve znehodnocení, v úplném spotřebování či zániku předmětu bezdůvodného obohacení, nikoli však v transformaci (např. směna předmětu bezdůvodného obohacení za jiný předmět, použití peněžních prostředků na koupi věci apod.), neboť v případě transformace obohacenému zůstává majetková hodnota, byť v jiné formě či podobě. Případ zcizení je pak samostatně upraven v ustanovení § 3001 odst. 1, k tomu srov. též níže.

Uplatněním práva je nutno rozumět nikoli pouze vlastní podání žaloby, ale jakákoli výzva ochuzeného adresovaná obohacenému, kdy je obohacený vyzván k vydání bezdůvodného obohacení. Je-li taková výzva učiněna až žalobou, tj. procesním úkonem, pak její účinky vůči žalovanému obohacenému nastanou, až se o tomto hmotněprávním jednání dozví (srov. ustanovení § 41 odst. 3 OSŘ).

Uplatnění práva je pak významné nejenom z hlediska rozhodného okamžiku, k němuž je zjišťován rozsah bezdůvodného obohacení, ale – zpravidla – je s ním spojena též ztráta případné poctivosti obohaceného (příjemce), který tímto okamžikem velmi často musí ztratit svou dobrou víru, obdobně jako v případě poctivého držitele podle ustanovení § 995 (může ji samozřejmě podle okolností ztratit již dříve, naopak pokud se žalobě úspěšně ubrání, nelze pouze ze seznámení se s obsahem žaloby dovozovat ztrátu dobré víry obohaceného, srov. ustanovení § 995 a contrario).

Dále je od doby uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení odvozena též splatnost (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 1723 odst. 2 a též komentář k ustanovení § 2991). Případné prodlení povinného je pak spojené se vznikem práva na úrok z prodlení (srov. ustanovení § 1970).

Poctivost a dobrá víra příjemce (obohaceného)

V ustanovení § 3000 zákonodárce hovoří o "poctivém" příjemci. Je nepochybné, že příjemcem je míněn obohacený.

Pokud hovoří o příjemci poctivém, lze z kontextu (srov. ustanovení § 2994, § 3001 či § 3004) dovodit, že tím je míněn dobrověrný příjemce (ačkoli dobrou víru a poctivost na jiném místě zákonodárce rozlišuje, srov. ustanovení § 6 a § 7). Zákonodárcovo ztotožnění pojmu dobrá víra a poctivost v souvislosti s komentovaným ustanovením nepochybně plyne též z Důvodové zprávy.²

Dobrou víru lze obecně charakterizovat jako vnitřní přesvědčení osoby, že jí věc či právo náleží, že nejedná protiprávně atp., ač ve skutečnosti tomu tak není (subjektivní hledisko), tedy jde vlastně o omluvitelný omyl o skutkových či právních okolnostech. Zároveň je však nutno posuzovat též z hlediska objektivního, zda osoba v dobré víře být může se zřetelem ke všem okolnostem. Je nutno zkoumat, zda omyl obohaceného je omluvitelný, zda obohacený vyvinul běžnou (normální) opatrnost, kterou by v jeho postavení vyvinula jiná osoba a kterou po něm lze spravedlivě požadovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, a ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99). K pojmu dobré víry srov. dále komentář k ustanovení § 7.

S ohledem na konstrukci vyvratitelné domněnky poctivosti a dobré víry v ustanovení § 7 dobrou víru, resp. okolnosti, z nichž lze na dobrou víru usuzovat, nemusí prokazovat osoba, jíž je k prospěchu (zde obohacený), ale naopak protistrana musí tvrdit a prokazovat okolnosti, z nichž lze usuzovat na zlou víru obohaceného. Stejně jako v případě dobré víry, též zlá víra je vnitřním přesvědčením osoby, tedy jde o psychický stav, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti vnějšího světa, z nichž lze na zlou (či dobrou) víru usuzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017).

Výluky z použití ustanovení § 3000

Ustanovení § 3000 se nepoužije v případě:

a) kdy ke…