Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2999

 Nahoru[Relutární náhrada]

Jako základní pravidlo NOZ stanoví povinnost vrátit to plnění, kterým byl obohacený obohacen bez právního důvodu, tj. naturální plnění (srov. ustanovení § 2991 odst. 1 a též kontext ustanovení § 2999 odst. 1). Na to navazuje ustanovení § 2999, stanovící pravidla pro vydání náhrady za předmět bezdůvodného obohacení v případě, že vrácení naturálního plnění není dobře možné.

Právní úprava bezdůvodného obohacení vychází z objektivního stavu obohacení (majetkového prospěchu bez spravedlivého důvodu), zásadně není významné subjektivní hledisko (zavinění ochuzeného, motiv apod., srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014). V tom se také - mj. - institut bezdůvodného obohacení liší od institutu náhrady škody. Objektivní stav je také základním východiskem pro určení rozsahu peněžité náhrady odvíjející se od rozsahu majetkového prospěchu (nikoli od rozsahu majetkové ztráty ochuzeného), není-li dobře možné vrátit plnění in natura.

Pokud není splněna nějaká ze zvláštních okolností (srov. dále), má ochuzený právo na peněžité plnění ve výši obvyklé ceny plnění (srov. ustanovení § 2999 odst. 1), případně ve výši sjednané úplaty za plnění (srov. ustanovení § 2999 odst. 2), které přijal a které není dobře možné vrátit, nezohledňují se již další případné okolnosti. Toto základní pravidlo je dále upřesněno ustanoveními § 3000 a násl. co do časového okamžiku, k němuž je nutno zjišťovat rozsah obohacení, aj., v závislosti na tom, zda příjemce (obohacený) byl dobrověrný (poctivý) či nikoli.

Kdy není vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné

Podmínku "není-li dobře možné..." nelze ztotožňovat se situací, kdy "není možné" (vůbec). Relutární náhrada se podle ustanovení § 2999 odst. 1 poskytuje i tehdy, pokud je sice možné vrátit poskytnuté plnění, avšak s nezanedbatelnými obtížemi, s výrazným znehodnocením, pro něž nelze po ochuzeném spravedlivě požadovat, aby je zpět přijal (výrazně znehodnocená, zničená věc, která má být vrácena) atp.

Skutečnost, zda je vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, je nutno posuzovat nejenom fakticky (tj. zda lze fyzicky předmět vydat; fyzicky nelze předmět bezdůvodného obohacení vydat, je-li věc ztracena, zničena, podstatně znehodnocena, jestliže plnění spočívalo v provedení práce apod.), ale též z hlediska ekonomického. Posouzení, zda je vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, musí zohledňovat důsledky takového vrácení pro obohaceného i ochuzeného. K navrácení v předešlý stav nelze přistoupit za cenu podstatného znehodnocení nebo zničení věci, které mají být vráceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publ. č. 30/1977).

Relutární náhrada a obvyklá cena (k odst. 1)

Prvním pravidlem pro případ, že naturální plnění není dobře možné, je podle ustanovení § 2999 odst. 1 povinnost nahradit plnění v penězích, a to ve výši obvyklé ceny.

Předchozí úprava (ustanovení § 458 ObčZ) sice stanovila pro případ, že nebylo dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení, povinnost náhrady v penězích, nespecifikovala ovšem výši této náhrady. K závěru o obvyklé ceně dospěla judikatura (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). V tomto směru tedy nová úprava není převratná, byť lze vítat výslovné uvedení těchto judikatorních závěrů v právní úpravě.

Obvyklou cenou se rozumí peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na věc, plnění, službu aj., o něž ve věci jde (k bezdůvodnému obohacení ve výši obvyklého nájemného při neplatné či zrušené nájemní smlouvě srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009).

Jde o cenu danou nabídkou a poptávkou (nikoli o cenu úřední), která odpovídá výši úhrady za obdobné plnění za běžných okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012). Je přitom nutno zohlednit posuzované místo a období, charakter, stav a způsob užívání věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007). Jestliže je předmětem bezdůvodného obohacení plnění, na něž dopadá cenová regulace, nemůže výše obvyklé ceny převyšovat maximální výši stanovenou právními předpisy (srov. například ve vztahu k obvyklému nájemnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013).

Jestliže dřívější judikatura ve vztahu k předchozí právní úpravě dovodila, že výši obvyklé ceny je (zásadně) nutno zjišťovat k okamžiku, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo, nikoli k pozdější době (např. k době, kdy obohacený či ochuzený vznik bezdůvodného obohacení zjistil, k době rozhodování soudu apod., srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005), tato judikatura ve vztahu k nové právní úpravě nebude použitelná, neboť NOZ tuto otázku výslovně upravuje, a to odlišně (srov. ustanovení § 3000 a násl. a komentář k nim).

Výše obvyklé ceny je otázkou skutkovou. Pokud se na výši obvyklé ceny účastníci řízení shodnou, tj. shodnou se na tom, že v daném místě a čase se na věc, službu apod. zpravidla vynakládala určitá částka, není třeba – též s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení – k takovému shodnému tvrzení účastníků provádět dokazování, soud může shodné tvrzení účastníků vzít za své skutkové zjištění (srov. ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ). V opačném případě je nutno provést dokazování, zpravidla odborným vyjádřením či znaleckým posudkem (srov. ustanovení § 127 OSŘ).

Náhrada ve výši obvyklé ceny se poskytuje v případě, že ochuzený neplnil za úplatu (srov. ustanovení § 2999 odst. 2, nejde-li o některou z tam uvedených výjimek).

Výluka z relutární náhrady ve výši obvyklé ceny

Jestliže vztah bezdůvodného obohacení vznikl v důsledku neplatnosti či zrušení právního jednání, je vyloučeno vydání náhrady v penězích v rozsahu, v jakém se to příčí "účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání".

Na první pohled snad poněkud krkolomně formulovaná druhá věta ustanovení § 2991 odst. 1 vylučuje náhradu v penězích tam, kde by to s ohledem na úpravu neplatnosti právních jednání vedlo k nepřijatelným závěrům.

Podle Důvodové zprávy¹ toto ustanovení směřuje zejména k ochraně nezletilých (nemůže-li nezletilý vydat, co získal, nelze jej ani vázat k povinnosti vydat peněžitou náhradu). Spíše než nezletilého ovšem pravděpodobně měl zákonodárce na mysli osobu s částečnou či omezenou svéprávností (u nezletilého, který by byl plně svéprávný, lze sotva dovodit požadavek zvýšené ochrany, naopak u zletilého s omezenou svéprávní požadavek vyšší ochrany jednoznačně dán je; podstatná zde není otázka zletilosti, ale svéprávnosti jako způsobilosti nabývat vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, srov. ustanovení § 15 odst. 2 a § 30 a násl.).

Dále je nutno druhou větu ustanovení § 2999 odst. 1 vykládat ve spojení s ustanovením § 2998, které vylučuje vydání předmětu plnění v případě vědomého poskytnutí plnění druhé straně jako motivace ke konání za zakázaným účelem. Jestliže ustanovení § 2998 vylučuje vydání takto poskytnutého plnění, ustanovení § 2999 odst. 1 věta druhá vylučuje též vydání náhrady za takové plnění a dále postihuje ty situace, kdy není splněna některá z podmínek uvedených v ustanovení § 2998 (například pokud je plnění poskytnuto k tomu, aby druhá osoba něco darovala, nikoli konala, za zakázaným účelem, apod.; k podmínkám aplikace ustanovení § 2998 srov. komentář k němu). Ustanovení § 2991 odst. 1 věta druhá tedy v tomto směru doplňuje ustanovení § 2998.

Ve vztahu k druhé větě ustanovení § 2999 odst. 1 Důvodová zpráva výslovně uvádí jako inspirační zdroj čl. VII.-6:103 DCFR,² podle něhož v případě absolutně neplatné smlouvy nebo v případě relativně neplatné smlouvy, u níž byla uplatněna námitka neplatnosti, obohacený není povinen k vydání obohacení v rozsahu, v jakém by se vydání příčilo účelu, na němž je pravidlo (o neplatnosti smlouvy) založeno.

Ačkoli druhá věta ustanovení § 2999 odst. 1 hovoří o neplatném či zrušeném právním jednání, nelze ji aplikovat ve vztahu k závazkům zrušeným v důsledku odstoupení od smlouvy, neboť v případě odstoupení od smlouvy není splněna podmínka rozporu s účelem pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Terminologicky přesnější by bylo podmínit aplikaci druhé věty ustanovení § 2999 odst. 1 plněním podle absolutně neplatného právního jednání či podle relativně neplatného právního jednání, u něhož byla uplatněna námitka relativní neplatnosti – stejně jako je tomu čl. VII.-6:103 DCFR, který podle Důvodové zprávy sloužil jako inspirační zdroj zákonodárce.

Relutární náhrada u úplatného plnění (k odst. 2)

V případě, že relutární náhrada má být poskytnuta za plnění, které bylo úplatné, je obohacený povinen vydat náhradu ve výši této úplaty. Úplata bude zpravidla poskytována v penězích, nicméně ustanovení § 2992 odst. 2 takto pojem úplaty nezužuje, tedy není důvod jej nepoužít též ve vztahu k jakékoli jiné úplatě. Je-li úplata sjednána v penězích, lze předpokládat, že její výše bude (alespoň přibližně) odpovídat ceně obvyklé.

Výluka z relutární náhrady ve výši sjednané úplaty

Je-li právní jednání úplatné, pak hodnota vzájemně poskytovaných plnění by si v zásadě měla odpovídat. Poznámka "v zásadě" je připojena proto, že samozřejmě výše plnění může být ovlivněna (deformována) subjektivním hlediskem (mimořádnou oblibou věci, zvýšenou potřebou osoby získat věc bez ohledu na její cenu apod.) i objektivním hlediskem (monopol či výsadní postavení poskytovatele služby). Stále se však výše úplaty musí pohybovat v určitém obecně akceptovatelném rozmezí. Jakmile z tohoto rozmezí výše sjednané úplaty vybočí tak, že to zakládá důvod neplatnosti smlouvy nebo zrušení závazku, nelze pro vydání náhrady za předmět bezdůvodného obohacení uplatnit pravidlo o výši úplaty ve sjednané výši. Právě sjednaná výše je důvodem neplatnosti právního jednání (zrušení závazku). Jestliže by mělo být vydáno bezdůvodné obohacení ve výši sjednané úplaty, zcela by to popíralo smysl úpravy neplatnosti právního jednání (důvodu zrušení závazku).

V tomto případě se tedy neuplatní pravidlo o výši úplaty sjednané, ale je třeba vydat plnění ve výši ceny obvyklé podle ustanovení § 2999 odst. 1.

Vztah ustanovení § 2999 odst. 1 a 2

Při posuzování výše peněžité náhrady, není-li dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení in natura, je zásadní podřazení pod skutkovou podstatu v ustanovení § 2999 odst. 1 či § 2999 odst. 2 (v obou případech míněno první věty, bez zohlednění výjimek upravených v druhých větách obou ustanovení).

Ač na prvním místě (v prvním odstavci komentovaného ustanovení) je uvedeno pravidlo obvyklé ceny, v první řadě je nutno zvažovat, zda se jednalo o plnění úplatné: V tom případě je třeba aplikovat ustanovení § 2999 odst. 2. Teprve v případě, že nikoli, lze aplikovat ustanovení § 2999 odst. 1.

Uplatnění těchto pravidel v praxi může vést k diametrálně rozdílným výším náhrady za předmět bezdůvodného obohacení v závislosti na tom, o jaký konkrétní případ bezdůvodného obohacení se jedná.

Často uváděným příkladem tohoto rozdílu je investice do cizí věci (typicky nemovitosti): Jestliže byla provedena oprava či rekonstrukce věci podle absolutně neplatné smlouvy či podle smlouvy relativně neplatné, u níž byla uplatněna námitka neplatnosti, případně podle smlouvy, od níž bylo odstoupeno, v každém případě podle smlouvy, v níž byla sjednána úplata, pak výše peněžité náhrady odpovídá výši sjednané úplaty podle ustanovení § 2999 odst. 2 věta první (samozřejmě nejsou-li splněny podmínky výluky podle druhé věty). Podstatná je zde přičitatelnost obohacení závazku.

Jestliže však bylo plnění poskytnuto, aniž byla jakákoli smlouva uzavřena, resp. bez jakéhokoli, byť neplatného apod.,…