Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2995

 Nahoru[Obohacení třetí osoby]

Ustanovení § 2995 se může jevit jako poměrně stručné a obtížně srozumitelné. K jeho pochopení napomáhá Důvodová zpráva,¹ z níž je zřejmé, že je třeba jej vykládat v kontextu ustanovení § 2994 a že se vztahuje k plnění závazku (srov. "vedlo-li plnění..."), při němž dojde k obohacení třetí osoby (tj. odlišné od stran závazkového vztahu).

Rovněž u tohoto ustanovení byl zákonodárce veden myšlenkou odklonu od judikaturních závěrů dovozených ve vztahu k předchozí právní úpravě (srov. Důvodovou zprávu²). Dále, ač toto již Důvodová zpráva výslovně nezmiňuje, lze předpokládat, že inspiračním zdrojem u komentovaného ustanovení byl DCFR.³

Příklady obohacení třetí osoby stojící mimo závazek

Příkladem obohacení, na které může dopadat ustanovení § 2995, je plnění na závazek mezi dodavatelem a subdodavatelem, z něhož profituje objednatel jako třetí osoba: Vlastník pozemku s dodavatelem uzavře smlouvu o dílo (výstavba domu), dodavatel dohodne částečné plnění se subdodavatelem. Subdodavatel poskytne plnění podle dohody s dodavatelem. Smlouva, podle které subdodavatel plnil, je však neplatná nebo závazek z ní byl zrušen. Povinnost vydat plnění podle neplatné či zrušené smlouvy mají strany smlouvy (srov. ustanovení § 2993). Zde by se tedy bez dalšího měl vypořádat dodavatel se subdodavatelem, případně objednatel s dodavatelem.

Právo ochuzeného na náhradu vůči třetí osobě

Ustanovení § 2995 umožňuje jakousi "zkratku", tj. vydání obohacení ochuzenému přímo třetí osobou (ve shora uvedeném příkladě by se tedy jednalo o vypořádání přímo mezi objednatelem a subdodavatelem, dodavatel by mohl stát zcela stranou). Obohacený se tak – podobně jako v případě ustanovení § 2994 – nemusí domáhat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhé straně závazku (která se následně může vypořádat se třetí osobou), ale též přímo vůči třetí osobě.

Tím je posíleno postavení ochuzeného, neboť ten si může vybrat osobu, vůči níž bude obohacení vymáhat. Nenese tedy výlučně sám důsledky případné insolventnosti druhé strany závazku a má vyšší pravděpodobnost, že mu skutečně bezdůvodné obohacení (případně náhrada, srov. ustanovení § 2999) bude vydáno.

Podmínky pro uplatnění práva na náhradu vůči třetí osobě

Podmínkou uplatnění práva na náhradu vůči třetí osobě podle ustanovení § 2995 je:

- plnění bez spravedlivého důvodu na závazek,

- obohacení třetí osoby (tj. nikoli strany závazku),

- příčinná souvislosti mezi plněním na závazek a obohacením třetí osoby,

- plnění v důsledku lsti, hrozby či zneužití závislosti, a/nebo nesvéprávnost ochuzeného.

Plnění na závazek, aniž je k tomu spravedlivý důvod

Vzhledem k tomu, že komentované ustanovení nijak nespecifikuje důvod vzniku závazku, uplatní se ve vztahu ke smluvním závazkům, k závazkům z deliktů i k závazkům z jiných právních skutečností (srov. ustanovení § 1723 odst. 1). Již v tomto lze spatřovat odlišnost od předchozí úpravy (ustanovení § 457 ObčZ, které se vztahovalo jen k neplatné nebo zrušené smlouvě).

Protože se jedná o bezdůvodné obohacení, musí být ovšem splněny podmínky podle ustanovení § 2991, tj. absence spravedlivého důvodu, zpravidla absence platné smlouvy (neplatné, zdánlivé právní jednání), zrušená smlouva atd.

Lest, hrozba, zneužití závislosti a nesvéprávnost

Vzhledem k tomu, že třetí osoba není stranou závazku, je stanovení povinnosti vůči ní poměrně přísné. Zákonodárce proto povinnost třetí osoby váže na zavrženíhodné chování (jestliže ochuzený byl k plnění přiveden lstí, či byl k plnění donucen hrozbou či zneužitím závislosti), případně na nesvéprávnost ochuzeného, který plnění poskytl.

Zatímco v prvním případě (zavrženíhodného chování) může třetí osoba stav věci ovlivnit, v případě nesvéprávnosti ochuzeného se jedná o objektivní stav věci, na němž se třetí osoba nijak nepodílela, přesto ji důsledky v podobě povinnosti vydat obohacení stíhají.

Za lest je považováno jednání, kdy osoba předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000).

Donucení hrozbou se může týkat jak psychického donucení (vis compulsiva), tj. psychického nátlaku, tak fyzického donucení (vis absoluta), tj. použití fyzického násilí. Obě formy vylučují svobodu jednající osoby projevit svou vůli.

Fyzické donucení má za následek zdánlivost právního jednání (absence vůle jednající osoby, absence zjevného projevu vážné vůle, srov. ustanovení § 551 a § 552 ). Psychické donucení má za následek relativní neplatnost právního jednání, tzn. neplatnosti je nutno se dovolat (srov. ustanovení § 587 odst. 1).

Psychickou hrozbou (bezprávnou výhrůžkou) judikatura rozumí takovou výhrůžku, kterou je vynucováno něco, co vynucováno být nesmí. Výhrůžka musí být takové intenzity, že je způsobilá vzbudit důvodnou obavu toho, komu je určena, a to ve vztahu k této osobě, nebo k osobám jí blízkým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96).

Zneužití závislosti bylo interpretováno v trestním soudnictví tak, že se jedná o situaci, kdy poškozená osoba je určitým způsobem odkázána na pachatele a tohoto nedostatku její úplné svobody pak pachatel využívá k uskutečnění svého cíle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 638/2003, či usnesení ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1552/2005). Tyto závěry lze vztáhnout nepochybně též k ustanovení § 2995.

Plné svéprávnosti člověk (tj. fyzická osoba) dosáhne zletilostí, tj. dovršením…