Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2994

 Nahoru[Náhrada při neoprávněném přenechání věci]

Stejně jako předchozí ustanovení, též ustanovení § 2994 sice navazuje na předchozí právní úpravu, reaguje však zároveň na judikatorní závěry, tentokrát na závěr o tom, že pasivně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení při neoprávněném přenechání věci k užívání či požívání jinému je výlučně osoba, která věc k užívání či požívání přenechala, nikoli však osoba "konečného uživatele" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5092/2014).

Nová právní úprava se zjevně snaží o "vyváženější" řešení, když připouští pasivní legitimaci jak u osoby, která věc k užívání (výprosou, výpůjčkou, nájmem atd.) nebo k požívání (pacht) přenechala, tak té osoby, která věc užívala (požívala). U druhého jmenovaného však pouze za podmínky, že tento nebyl v dobré víře. Dobrověrný uživatel (poživatel) je tak z titulu bezdůvodného obohacení nadále pouze ve vztahu k osobě, která věc k užívání (požívání) přenechala, nikoli ve vztahu k vlastníkovi věci. Jestliže věc užívá (požívá) dobrověrný uživatel (poživatel), může se vlastník věci domáhat vydání bezdůvodného obohacení pouze po osobě, která věc k užívání (požívání) neoprávněně přenechala. Vypořádání mezi touto osobu a uživatelem (poživatelem) je pak výlučně jejich věcí, vlastník do tohoto vztahu nemůže zasáhnout.

Ustanovení § 2994 tedy není novou (zvláštní) skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení, ale upravuje pasivní legitimaci k jeho vydání. V souladu s celkovou koncepcí zákona a snahou o ochranu osoby, která je v dobré víře, komentované ustanovení jako kritérium pro posouzení povinnosti uživatele (poživatele) vydat bezdůvodné obohacení vlastníkovi či spoluvlastníkovi stanoví dobrou víru uživatele (poživatele).

Dobrá víra

Dobrou víru lze charakterizovat jako přesvědčení uživatele (poživatele) o tom, že věc užívá (požívá) po právu, tedy že osoba, která mu věc k užívání (požívání) přenechala, k tomu byla oprávněna, ač tomu tak ve skutečnosti není. Tento omyl uživatele (poživatele) je však omluvitelný, uživatel (poživatel) vyvinul náležité úsilí k tomu, aby zjistil skutečný stav věci (resp. takové úsilí, které lze očekávat od rozumné osoby v jeho postavení, srov. hledisko "průměrně rozumné osoby" v ustanovení § 4 odst. 1, a dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2853/2015, či rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014).

Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se osoba seznámí (resp. objektivně se mohla seznámit) se skutečnostmi, které - z objektivního hlediska (průměrně rozumného člověka) - musely vyvolat pochybnost o oprávnění osoby, která mu věc k užívání nebo požívání přenechala (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 617/2007).

V dobré víře zásadně nemůže být osoba, která absenci oprávnění osoby, která věc přenechala k užívání či požívání, může zjistit z veřejného seznamu (typicky katastru nemovitostí; srov. ustanovení § 980 odst. 1).

Příklady neoprávněného přenechání věci k užívání či požívání

K neoprávněnému přenechání věci k užívání či požívání dochází často v Důvodovou zprávou zmiňovaném případě spoluvlastnictví (jeden ze spoluvlastníků věci přenechá věc k užívání či požívání v rozsahu, který převyšuje jeho spoluvlastnický podíl). Jako další příklady lze uvést přenechání věci k užívání osobou, která měla nabýt vlastnické právo k věci podle smlouvy, která je však neplatná, takže podle ní vlastnické právo na nabyvatele nepřešlo, či přenechání věci nájemcem do podnájmu, ač pro to nejsou splněny podmínky podle ustanovení § 2275 (absence souhlasu vlastníka – pronajímatele).

Vydání bezdůvodného obohacení

Případná insolventnost osoby, která věc k užívání (požívání) neoprávněně přenechala a která za užívání (požívání) zpravidla od uživatele též obdržela úplatu, ve svém důsledku postihne nejvíce jinou osobu – buď vlastníka (spoluvlastníka) věci, nebo uživatele, jejichž pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za insolventní osobou, která věc neoprávněně přenechala k užívání, není z čeho uspokojit. Je tedy otázkou, kdo má nést riziko insolventnosti této osoby: zda vlastník (spoluvlastník), či uživatel věci.

Jak již shora uvedeno, ve vztahu k ustanovení § 457 ObčZ judikatura dovozovala, že je nutno odlišovat dva vztahy (vztah mezi vlastníkem a osobou, která věc k užívání přenechala, a vztah mezi osobou, která věc k užívání přenechala a uživatelem), přičemž k majetkovému vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení mělo dojít výlučně v rámci těchto vztahů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004). V případě insolventnosti osoby, která věc k užívání neoprávněně přenechala, tak riziko faktické nevymahatelnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nesl vždy vlastník (spoluvlastník) věci bez ohledu na jakékoli další okolnosti. To se v některých věcech mohlo jevit jako vysoce nespravedlivé.

Zákonodárce se proto (srov. též Důvodovou zprávu¹ k ustanovení § 2994) snažil o úpravu vyváženější, resp. přijatelnější z hlediska obecné spravedlnosti, když stanoví, že v případě zlé víry uživatele (poživatele) se vlastník může domáhat vydání bezdůvodného obohacení jak po osobě, která neoprávněně věc k užívání…