Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2993

 Nahoru[Vrácení plnění z neplatného či zrušeného závazku]

Ustanovení § 2993 stanoví obecnou povinnost vydat plnění, které bylo poskytnuto podle neplatné či zrušené smlouvy. Nejde o novou (zvláštní) skutkovou podstatu, ale rozvinutí, resp. stanovení následků skutkové podstaty upravené v ustanovení § 2991 odst. 2, podle něhož je bezdůvodným obohacením mj. plnění bez právního důvodu či plnění z právního důvodu, který odpadl.

Přičitatelnost poskytnutého plnění závazku

Z první věty komentovaného ustanovení plyne jeho vázanost na neplatnou smlouvu, jíž měl smluvní závazkový vztah vzniknout, případně na zrušený závazek (srov. druhou větu komentovaného ustanovení).

Toto je významné z hlediska aktivní a pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2993. Aktivně a pasivně legitimovanými jsou totiž výlučně smluvní strany, nikoli třetí osoby. I kdyby tedy například šlo smlouvu ve prospěch třetího, z níž by profitovala třetí osoby, povinnost vydat bezdůvodné obohacení stíhá zásadně smluvní stranu, nikoli třetí osobu (je pak věcí této smluvní strany a třetí osoby, aby si případně mezi sebou vzájemné vztahy vypořádaly).

Pokud by poskytnutí plnění nebylo vůbec navázáno na neplatnou či zrušenou smlouvu, byl by pasivně legitimovaným ten, kdo se bezdůvodně obohatil (jehož majetková sféra se zlepšila, případně nezhoršila, ač se zhoršit měla). Jestliže osoba plní třetí osobě, odlišné od svého věřitele, pak vzniká vztah bezdůvodného obohacení mezi poskytovatelem plnění (ochuzený) a třetí osobou (obohacený), kdy obohacený je povinen vydat bezdůvodné obohacení ochuzenému, nikoli jeho věřiteli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1148/2011).

Povinnost vrácení plnění

Protože plnění podle neplatné či zrušené smlouvy kvalifikuje ustanovení § 2991 odst. 2 jako bezdůvodné obohacení, stíhá obohaceného obecná povinnost vydat toto obohacení ochuzenému (srov. též ustanovení § 2991 odst. 1).

O tom, jakým způsobem lze vrátit přijaté plnění, patrně nebude pochyb u věcí movitých, případně u peněžních prostředků.

Jestliže poskytnuté plnění nelze fakticky vydat (není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, typicky v případě, že plnění spočívalo v poskytnutí služeb, vprovedení práce), je obohacený povinen ochuzenému vydat náhradu v penězích (srov. ustanovení § 2999), přitom je možné provést zúčtování (započtení vzájemných pohledávek, které vznikly podle ustanovení § 2993 jako bezdůvodné obohacení z neplatné či zrušené smlouvy).

Zvláštním případem vrácení plnění je situace, kdy bylo smlouvou převáděno věcné právo k nemovitosti (typicky vlastnické právo). Vrácení plnění nabyvatelem v takovém případě spočívá ve vyklizení nemovitosti (faktické umožnění užívání nemovitosti převodci) a současně je nutná součinnost (aktivita) nabyvatele vedoucí k souladu mezi faktickým stavem a stavem zapsaným ve veřejném rejstříku (katastru nemovitostí), tj. například souhlasné prohlášení o vlastnictví k nemovitosti a podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010).

V případě uplatňování práv z bezdůvodného obohacení v důsledku zrušené či neplatné smlouvy je třeba rozlišovat, zda podle smlouvy plnila pouze jedna, či obě strany.

a) Povinnost vrácení plnění, pokud plnila pouze jedna strana

Shora uvedené k povinnosti vydat plnění podle neplatné smlouvy či ze zrušeného závazku platí beze zbytku v situaci, kdy bylo poskytnuto plnění pouze jednou stranou (první věta komentovaného ustanovení).

b) Povinnost vrácení plnění u synallagmatických závazků

Jestliže šlo o synallagma a podle neplatné či zrušené smlouvy plnily obě strany, obě mají povinnost plnění, které je podle ustanovení § 2991 odst. 2 bezdůvodným obohacením, vrátit. Situace se tu však liší od situace popsané sub a) v tom, že zde jsou k vydání bezdůvodného obohacení (vrácení plnění) povinny obě strany.

Tuto specifičnost se dřívější právní úprava (ustanovení § 457 ObčZ) snažila postihnout tím, že stanovila povinnost vrátit kontrahentovi vše, co podle neplatné či zrušené smlouvy dostal. Ustanovení § 457 ObčZ judikatura vykládala tak, že obě plnění jsou vzájemně podmíněná, což muselo být vyjádřeno též žalobním petitem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013). To znamená, že u synallagmatických závazků bylo lze vyhovět žalobě na vydání plnění, které bylo plněno podle neplatné nebo zrušené smlouvy, pouze za podmínky, že žalobce byl připraven vrátit (či již sám vrátil), co bylo podle téže smlouvy plněno jemu. Výrok rozhodnutí přitom měl být formulován tak, aby z něj byla zřejmá vázanost plnění, což mělo následně význam z hlediska případného výkonu rozhodnutí či exekuce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1672/2014, v němž Nejvyšší soud zároveň - po shrnutí dosavadního vývoje judikatury - připustil, že na tomto požadavku ve výjimečných situacích není třeba trvat).

Tuto koncepci opouští, a proto také není v tomto směru ve vztahu k ustanovení § 2993 použitelná starší judikatura vycházející z vzájemné podmíněnosti plnění. V ustanovení § 2993 sice stanoví povinnost vrátit plnění podle neplatné či zrušené smlouvy oběma stranám, zároveň však nestanoví podmíněnost vydání těchto plnění.

To se v praxi projeví zejména takto: Žalobce může žalovat o vydání bezdůvodného obohacení, aniž by musel petit formulovat podmíněně ("žalovaný je povinen vydat... proti povinnosti žalobce..."). Soud takové žalobě může vyhovět, aniž by zároveň rozhodl o povinnosti žalobce vrátit plnění žalovanému. O této povinnosti nicméně rozhodnout může, pokud se toho bude domáhat žalovaný (srov. dikci "...právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno"); v tomto směru tedy bude určující jednak žaloba, resp. žalobní petit, jednak případná (in)aktivita žalovaného. Žalovaný může vznést námitku vzájemného plnění, může nicméně vůči žalobci vznést též vzájemnou žalobu podle ustanovení § 97 OSŘ (případně může samozřejmě podat samostatnou žalobu), což pro něj může být výhodnější z hlediska toho, že následně – v případě úspěchu – má vůči žalobci exekuční titul, na rozdíl od situace, kdy v řízení pouze vznese námitku vzájemného plnění.

Výrok rozhodnutí soudu v nalézacím řízení pak bude určující též při výkonu rozhodnutí.

Jestliže výrok bude formulován jako nepodmíněný (tzn. pokud žalobce petit neformuloval podmíněně a žalovaný nenamítal podmíněnost), nemůže se žalovaný bránit podmíněností povinnosti vrátit plnění v rámci vykonávacího (exekučního) řízení. Jakmile nepodmíněný výrok v nalézacím řízení nabude právní moci, může se žalovaný toliko v samostatném řízení samostatně domáhat vrácení plnění z téže neplatné či zrušené smlouvy coby bezdůvodného obohacení. To je tedy výhodnější z pohledu žalobce.

Jestliže však výrok soudního rozhodnutí v nalézacím řízení bude podmíněný, pak v rámci vykonávacího (exekučního) řízení bude třeba zkoumat, zda je splněna podmínka výkonu rozhodnutí (exekuce) spočívající v připravenosti žalobce (oprávněného) vrátit plnění žalovanému (povinnému), případně zda toto plnění již vráceno bylo. Toto řešení je příznivější z hlediska žalovaného.

Promlčení