Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2991

 Nahoru[Obecné vymezení bezdůvodného obohacení a jednotlivé skutkové podstaty]

Obecně k nové právní úpravě bezdůvodného obohacení

Nová právní úprava bezdůvodného obohacení v mnohém navazuje na předchozí (srov. ustanovení § 451 – § 459 ObčZ), zároveň však reaguje na dosavadní judikaturu a inspiruje se jednak zahraničními zdroji (k tomu srov. Důvodovou zprávu¹ ve vztahu k jednotlivým ustanovením), jednak též DCFR.² Nová právní úprava je výrazně podrobnější, je však otázkou, zda je pro běžného adresáta (srov. základní hledisko průměrně rozumného člověka a schopnost jej používat podle ustanovení § 4 odst. 1) dostatečně srozumitelná a přehledná.

Z hlediska systematiky zákonodárce zachovává pořadí, v němž jmenuje jednotlivé důvody vzniku závazků (srov. ustanovení § 1723 odst. 1), tak, že nejprve upravuje závazky ze smluv (srov. ustanovení § 1724 a násl.), dále závazky z deliktů (srov. ustanovení § 2894 a násl.) a nakonec závazky z jiných právních důvodů (srov. ustanovení § 2991 a násl.). Bezdůvodné obohacení je závazkem vzniklým z jiného právního důvodu, jeho úprava je obsažena v ustanovení § 2991 – 3005, kdy systematicky předchází úpravě nepřikázaného jednatelství a upotřebení cizí věci k prospěchu jiného. Z hlediska systematiky se tato úprava jeví jako logická.

Systematika právní úpravy je významná též při její aplikaci, neboť jestliže lze skutkovou podstatu subsumovat pod právní úpravu závazků ze smluv či z deliktů (tj. z hlediska systematiky dříve upravenou), je vyloučena aplikace právní úpravy bezdůvodného obohacení (tj. později upravená). Ke vztahu bezdůvodného obohacení a jiných institutů srov. níže.

Pojmovými znaky bezdůvodného obohacení jsou na jedné straně obohacení jedné osoby (tj. zlepšení majetkových poměrů; případně jejích nezhoršení, ač ke zhoršení dojít mělo), na druhé straně ochuzení druhé osoby (tj. zhoršení majetkových poměrů, případně jejich nezlepšení, ač ke zlepšení dojít mělo), příčinná souvislost tohoto obohacení a ochuzení (srov. dikci "kdo se na úkor jiného..." v ustanovení § 2991 odst. 1, zdůraznění aut.) a současně absence spravedlivého důvodu k obohacení.

Pro bezdůvodné obohacení je signifikantní majetkový prospěch na straně obohaceného, není přitom podstatný úbytek na straně ochuzeného. Proto také pro rozsah plnění, které je třeba z titulu bezdůvodného obohacení vydat, je rozhodný (určující) majetkový prospěch obohaceného, nikoli ztrtáta (úbytek) na straně ochuzeného. Naopak je tomu u povinnosti k náhradě škody, případně nemajetkové újmy.

Dále je pro bezdůvodné obohacení příznačné, že vychází z objektivního hlediska a zásadně není podstatné subjektivní hledisko (zavinění; i v tomto lze spatřovat principiální odlišnost od povinnosti k náhradě škody či nemajetkové újmy). Subjektivní stránka se nicméně projeví v rozsahu plnění, které je obohacený povinen vydat (rozsah se liší v závislosti na dobré víře, resp. poctivosti obohaceného, srov. ustanovení § 3000 - § 3005).

Absence spravedlivého důvodu k majetkovému prospěchu

Bezdůvodné obohacení je nově definováno jako obohacení bez spravedlivého důvodu (sine iusta causa). Připomeňme, že za účinnosti ObčZ bylo za bezdůvodné obohacení považováno plnění bez právního důvodu (titulu).

Klade se tak otázka, zda zákonodárce v ustanovení § 2991 vyjadřuje záměr, aby v případě zjištění o právním důvodu obohacení bylo dálo zkoumáno, zda se jedná o právní důvod spravedlivý, případně, aby bylo v případě zjištěné absence právního důvodu obohacení zjišťováno, zda k obohacení není dán důvod z hlediska obecné spravedlnosti. Jinými slovy, zda je namístě při zvažování bezdůvodnosti obohacení uvažovat o spravedlivém a právním důvodu jako dvou zcela samostatných kategoriích. Ač by se – i s ohledem na celkovou koncepci zákona a mnohá vyjádření zákonodárce v Důvodové zprávě – mohl jevit právě zmiňovaný výklad jako logický, pokládáme jej za problematický a obtížně využitelný v praxi, a to již s ohledem na problematičnost definování toho, co lze považovat za spravedlivý důvod. Ostatně z komentářové literatury zpracované J. Eliášem, předsedou senátu 28 Cdo, který podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu rozhoduje právě o věcech bezdůvodného obohacení, jednoznačně plyne konzervativní přístup, který pojem spravedlivý důvod spojuje především s právním důvodem (důvodem majícím oporu v právním řádu) a který nepřipouští další rozšiřování výkladu pojmu spravedlivý důvod.³ Lze proto předpokládat, že v tomto směru se bude ubírat judikatura Nejvyššího soudu jako sjednotitele rozhodovací praxe.

Konečně, konstrukce bezdůvodného obohacení založená na obohacení bez spravedlivého důvodu je usměrněna samotným zákonodárcem v druhém odstavci, kdy v demonstrativním výčtu skutkových podstat bezdůvodného obohacení zákonodárce ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám již nezmiňuje požadavek absence spravedlivého důvodu, jednotlivé skutkové podstaty definuje bez využití hlediska spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že tyto skutkové podstaty pokryjí naprostou většinu případů bezdůvodného obohacení v praxi (ne-li všechny), stává se z otázky hlediska spravedlivého důvodu otázka spíše teoretická.

Další korekce ve vztahu k hledisku spravedlivého důvodu je pak obsažena v ustanovení § 2992, stanovící výluky z bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení (a též ustanovení § 2991 odst. 1) lze snad považovat za výkladovou pomůcku ve vztahu k pojmu spravedlivý důvod, použitý v ustanovení § 2991 odst. 1. Odkazuje-li Důvodová zpráva ve vztahu k ustanovení § 2991 na DCFR,⁴ nutno dodat, že ačkoli rovněž DCFR spojuje bezdůvodné obohacení s absencí spravedlivého důvodu, zároveň však uvádí, že obecné vymezení bezdůvodného obohacení se má použít pouze ve spojení s následujícími ustanoveními, přičemž právě toto spojení pak vymezení bezdůvodného obohacení spojeného s absencí spravedlivého důvodu dává smysl.

Právní kvalifikace bezdůvodného obohacení

Jako bezdůvodné obohacení je nutné posoudit bez ohledu na právní kvalifikaci případně provedenou účastníky řízení situaci vždy, pokud jsou k tomu splněny předpoklady podle ustanovení § 2991. Povinností účastníků řízení je vylíčení skutkového děje a označení důkazů k jeho prokázání, případně v reakci na poučení soudu podle ustanovení § 118a OSŘ. Po zjištění skutkového stavu věci je právní kvalifikace věcí soudu. Jestliže tedy soud odlišně od účastníků dovodí neplatnost smlouvy, podle níž bylo plněno a podle níž se domáhá plnění druhý účastník, může soud přiznat plnění nikoli z titulu smluvního ujednání, ale právě z titulu bezdůvodného obohacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5173/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, a mnohé další).

Pasivně legitimovaný

Obohaceným, tedy pasivně legitimovanou osobou, která je povinna vydat bezdůvodné obohacení, je vždy ta osoba, jejíž majetková sféra:

a) se zvětšila, ač k tomu nebyl právní (spravedlivý) důvod, nebo

b) se nezmenšila, ač se podle právního (spravedlivého) důvodu zmenšit měla.

Není obohaceným ten, kterému v případě sub a) byl dále majetkový prospěch poskytnut. Jestliže ke vzniku bezdůvodného obohacení dojde např. tak, že jsou omylem poslány peněžní prostředky na bankovní účet, vzniká vztah bezdůvodného obohacení mezi osobou, která tyto prostředky poskytla (ochuzený), a osobou, na jejíž účet byly připsány (obohacený). Jestliže byly prostředky následně převedeny třetí osobě, tato třetí osoba již není obohacenou ve vztahu k prvnímu ochuzenému. K prvnímu ochuzenému nemá žádný vztah a zásadně není povinna mu žádné plnění vydávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publ. č. 50/2006).

Vztah k jiným právním institutům

Právní úprava bezdůvodného obohacení se použije teprve tehdy, pokud daný skutkový stav nelze subsumovat pod jinou právní úpravu (typicky úpravu smluvních závazků či závazků z deliktů). V některých případech vztah k jiným právním institutům stanoví sám zákon (srov. ustanovení § 2919, týkající se vztahu náhrady škody a bezdůvodného obohacení, či ustanovení § 1925, upravující vztahu práv z odpovědnosti za vadné plnění a práv z jiného právního důvodu, včetně bezdůvodného obohacení).

Čas k vydání bezdůvodného obohacení

V žádném z ustanovení § 2991 - § 3005 nestanoví výslovně dobu (čas), v níž je obohacený povinen vydat předmět bezdůvodného obohacení, případně náhradu, ochuzenému. Je proto třeba aplikovat obecnou úpravu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 1723 odst. 2, kdy dlužník (obohacený) je povinen splnit bez zbytečného odkladu poté, co o plnění byl věřitelem (ochuzeným) požádán.

Co do povinnosti plnění zákonná úprava vychází z úpravy v ustanovení § 340 odst. 2 ObchZ, nelze proto nadále uplatnit závěry judikatury vztahující se k úpravě v ObčZ (ustanovení § 563 ObčZ).

Doba "bez zbytečného odkladu" je stanovena relativně neurčitě proto, aby umožňovala zohlednit konkrétní okolnosti v jednotlivé věci, a může se tak významně lišit - od doby v řádech sekund po týdny. Při posouzení toho, co se v konkrétní věci považuje za dobu "bez zbytečného odkladu", je nutno vycházet z toho, jakou dobu obvykle vyžaduje řádné splnění "poctivým dlužníkem", který ihned poté, co je k plnění vyzván, učiní potřebná opatření k tomu, aby dluh splnil. Jestliže například má být dluh splněn převodem peněžních prostředků na bankovní účet věřitele, je dobou "bez zbytečného odkladu" dobu nutná k zadání příkazu k úhradě dlužníkem (doba na straně dlužníka) a doba, po niž bance trvá odeslání a připsání prostředků na účet adresáta (doba na straně banky). Jestliže se jedná o převod větší finanční částky, je třeba toto zohlednit (například má-li být částka čerpána z úvěrových prostředků, přičemž k čerpání je nutno bance doložit dokumentaci či prokázat nějaké skutečnosti, délka doby "bez zbytečného odkladu" musí tyto potřeby zohledňovat). K výkladu doby "bez zbytečného odkladu" (byť nikoli přímo ve vztahu k době splatnosti) srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012.

Posouzení splatnosti dluhu je podstatné též z hlediska posouzení případného prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu, které je spojeno se vznikem práva na úroky z prodlení podle ustanovení § 1970. Právo na zaplacení úroku z prodlení věřiteli (ochzenému) vzniká den následující po dni, kdy se dlužník (obohacený) ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu.

Jednotlivé skutkové podstaty

Komentované ustanovení je konstruováno tak, že v prvním odstavci upravuje obecné znaky institutu bezdůvodného obohacení, ve druhém odstavci uvádí výčet skutkových podstat, který je zjevně koncipován jako demonstrativní (srov. dikci "bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo..."). Důvodová zpráva⁵ v tom spatřuje posun oproti předchozí úpravě (ustanovení § 451 odst. 2 ObčZ), která byla vykládána v tom smyslu, že se jedná o výčet úplný (taxativní).

Přínos nové úpravy v tomto směru se nicméně jeví jako omezený, neboť v praxi se nevyskytují případy bezdůvodného obohacení odlišné od těch, jež jsou ve druhém odstavci ve výčtu uvedeny (resp. není nám známa žádná taková věc). Bez ohledu na právě uvedené, použití taxativního výčtu jistě není nijak na závadu.

a) majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu

Jako první skutková podstata je ve druhém odstavci uveden majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Za podstatné považujeme – stejně jako u zbývajících skutkových podstat, u nichž to nicméně pro stručnost již nezdůrazňujeme – že se má jednat o prospěch získaný plněním bez právního důvodu, nikoli tedy bez spravedlivého právního důvodu. Z hlediska první skutkové podstaty (ale ovšem i dalších skutkových podstat uvedených v ustanovení § 2991 odst. 2) není namístě posuzovat spravedlivost případného právního důvodu, je nutno posuzovat výlučně otázku, zda právní důvod k plnění je či není.

Plněním bez právního důvodu je míněno:

- plnění poskytnuté, aniž k tomu byl jakýkoli právní důvod (připomeňme, že právním důvodem může být jak závazek ze smlouvy, tak závazek z deliktu, k tomu srov. též shora, právo na plnění může být odůvodněno též věcným právem, například užívací právo vlastníka, oprávněného z věcného břemene apod., právo může být odvozeno též od statusového vztahu, například právo bydlení manžela podle ustanovení § 744 a násl.; právo může být založeno právní úpravou, právním jednáním, rozhodnutím soudu či správního orgánu),

- plnění poskytnuté podle absolutně neplatné smlouvy (k absolutní neplatnosti srov. ustanovení § 588).

Předchozí prání úprava (ustanovení § 451 odst. 2 ObčZ) mezi plněním při naprosté absencí právního důvodu a plněním podle neplatnostného právního důvodu rozlišovala. Jestliže NOZ toto rozlišování nezachoval, nelze pouze z toho dovozovat odklon od dřívější koncepce.

Právní důvod nelze ztotožňovat s písemným ujednáním: Právní důvod může spočívat ve smlouvě uzavřené ústně či konkludentně, forma uzavření zde má význam pouze při dokazování, kdy písemná forma do značné míry usnadňuje procesní postavení toho, kdo tvrdí smluvní ujednání, jinak ovšem žádný význam z hlediska posouzení bezdůvodného obohacení nemá.

Jako typické příklady plnění bez právního důvodu, často řešené též judikatorně, lze uvést užívání cizí věci bez právního důvodu (typicky neplatná nájemní smlouva, případně pokračování v užívání věci poté, co nájemní vztah podle nájmení smlouvy již skončil; do této kategorie patří též v poslední době často zmiňované užívání veřejného prostranství obcí či městskou částí hlavního města Prahy, aniž jsou upraveny vztahy k pozemku, na němž se veřejné prostranství nachází; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004), případně užívání věci spoluvlastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publ. č. 17/2013, či rozsudek ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011, rozsudek ze dne , sp. zn. 28 Cdo 3259/2017 a mnohé další), zhodnocení cizí věci (typicky investice do cizí nemovitosti, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, či investice do společné věci, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 817/2014), plnění výživného za jiného (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 15 Co 40/2016), plnění výživného poté, co do té doby oprávněná osoba k tomu přestala…